27. 11. 2011

2011.11.21 Vysoké Tatry - Gerlachovský štít

Přes snahu o co nejzazší start dnešního výstupu počítám s návratem za tmy. Mám v plánu zkusit dojít na Gerlachovský štít klasickou cestou využívanou horskými vůdci. Jde o výstup přes Velickou próbu. Tato trasa ať je možná lezecky nejednoduší tak je s přehledem nejtěžší orientačně. Vyžaduje tedy 100% počasí a dostatek času. Což je momentálně dost problém za těchto krátkých podzimních dnu.(pokračování)

svítání
Končista
FOTOGALERIE

Do ranní tmy a husté mlhy vyrážím z Tatranské Polianky po půl šesté. Vlastně ani nevím, jestli se na mě štěstí, tedy spíš počasí usměje a dovolí mi pokračovat v mém plánu. V záloze při nepříznivém počasí mám výstupy na Litvorový štít případně Velický štít. Naděje začíná svítat Na Velickém mostě kdy kužel čelovky přestane prořezávat hustou mlhu a dá se i konečně dýchat. Pomalu i mizí námraza a mě je jasné, že nahoře panuje stále inverzní počasí.
Svítání mě zastihne na Velické polaně, kde prvně fotím nádhernou inverzi ze které vykukuji jen vrcholky Nízkých Tater. Na Slezanu ještě všichni spí a je zde klid. Za prvních slunečních paprsku stoupám Velickou dolinou okolo Večného deště vzhůru. Nahoře už vidím můj nástupový žlab. Velický žlab je poměrně nepřehlédnutelný. Na rozdíl od nedalekého Krčmárova  žlabu je o poznání více široký a nedosahuje ani takového sklonu.
Opouštím tedy turistický chodník a směřuji k nástupu. Už z dálky je viditelný chodník vedoucí pod Kětnicovou vežou. Samozřejmě se musím pokusit o svůj nástup :-) Správně se asi jde už hned nad Večným deštěm po žebru spadajícím z pod Květnice. Já stoupám až o něco později a na chodník narážím až těsně pod stěnou Květnicové veže. Ten mě dovede až k Velické próbě. Do ní se bezmyšlenkovitě vrhám a razím si cestu vzhůru. Stojí mi ale v cestě předěl a na jeho vrcholku vidím kousek řetězu. Jistý si tedy směrem řeším jak se dostat nahoru. Po levé straně vidím náznak lávky. Vrhám se tedy tamtudy a lezu skoro 90° stěnu. Je hodně členitá a tak z vesela lezu vzhůru. Naráz se výčnělek skály kde mám nohu trhá a Já letím dolu. Štěstí stojí pří mě a po metru se zasekávám o další výčnělek. Hodně rozrušen se uklidňuji a oparně dolézám k lávce. Ta mě už má dovést nahoru. Jenže lávka není až tak lávka… Je to spíš hladká šikmě táhnoucí se skála porytá navíc ledem. Přemýšlím, jak tudy tahají ty turisty???
Teprve teď mi začne docházet, že ty stopy jakoby končili v půlce žlabu. Otočím se a koukám na druhé stěně je z 10 kramlí !!! Jak jsem je mohl přehlédnout je mi záhadou. Tak si teď tak stojím v kolmé stěně Květnicové veže. Sice jen nějaký „blbých“ 6 metru nad dnem žlabu. Jenže ten je poměrně prudký. Tím bych nechtěl proletět dolu a nabrat v něm rychlost. Opatrně se dostávám asi nějaký 4 metry nad žlab. Dál je to hodně hladké bez nějakých lepších stupu pro sestup. Říkám si tedy, že to slaním. Je to sice jen kousek, ale když už tahám to lano tak bude alespoň jednou k užitku. Problém nastává se založením slaňovacího místa. Skála není sice drolivá, ale kromě jednoho pofiderního výstupku nikde nic schopného za co uvázat reepku. Zbývá mi tedy opět varianta jen to nějak slézt.
Tento plán komplikuje 60l batoh vážící skoro 15kg co mám na zádech. Marně hledám nějaký výčnělek kam bych ho zavěsil a později si stáhnul. Rozhoduji se ho tedy odhodit dolu a bez něj už to snad nějak dolezu. Házím batoh dolu a ten okamžitě chytá rotace a letí žlabem dolu. Naštěstí po nějakých 50 metrech trefuje kus vyčnívající skály, o kterou se zastaví. Jinak se snad dokutálel až na turistický chodník úplně dole. To snad není možné! Já ho samozřejmě odhodil i s telefonem, který jsem měl na popruhu batohu. Co víc ten telefon hned po prvním kotoulu vyletěl a leží provokativně hned pode mnou!!! I bez batohu to není tak jednoduché jak se zdálo. Nikam nespěchám a zkouším několik variant sestupu. Konečně nacházím tu pravou a jsem dole!!! Celá tahle sranda mě stála naštěstí jen pul hodiny času.
Začínám tedy znova. Tentokrát už pravou stranou žlabu po kramlovém žebříku lehce dostávám nahoru nad Batizovskou próbu. Kromě kramlí jsou zde i mraky borháku. Pak už následuje širokánský Velický žlab. Jeho velikost, a že má snad jen 30° mě dost překvapí. Hned zespod jde vidět i Sedielko nad Kotlom z něhož žlab spadá. Vystup se serpentinami láme po skalnaté pravé časti  Velického žlabu. Až v závěru, kdy se žlab začíná znatelně zmenšovat, stoupám jeho dnem. Mám štěstí na krásně vyšlapané schody v tvrdém firnu. Závěr totiž dostává i mnohem strmější sklon.
V sedle mě čeká pohled na stranu Gerlachovského Kotola. Zde už po sněhu není skoro ani památky. Je zde několik žlabu ale dost mírných a i výrazný chodník. Zdá se, že řeči o orientační náročnosti byli přehnané… V jednom žlabu je dokonce i ocelové madlo usnadňující jeho přechod. Lehký choďák traverzujíc Gerlachovský Kotol defakto vodorovně. Ke konci sice mám už obavy, jestli nejsem až moc nízko. Podcházím totiž pod Kotlovým štítem. Mé obavy vyvrací mužící co nalézám ve dnech žlabu !!! Tak přeci jen, že by už je vůdcové přestali bořit ??? Spíš už v tomto počasí tudy nechodí a tak zde asi vydrží až do jara. 
Štrbina pod Kotlovým štíten je viditelná hned z Sedielka Pod Kotlom. Nelze sledovat ale celou linii. V polovině je jeden výrazný předěl, do jehož okna se leze. Jinak se překonává množství menších žlábku. Hlavně v druhé části žlábky nabírají na hloubce a tvoří exponované předěly. Přesto stále lze říct, že jde o lehký choďák. Navíc se žlaby poměrně mírně svažují do Gerlachovského Kotola.
Obrat začíná v Štrbině pod Kotlovým štítem. Zde je příhodné místo na odpočinek. Je zde opět i mužík a tak jsem si jist, že až sem jdu správně. Je až neuvěřitelné jak hluboko pod hřebenem se jde. Měl jsem několikrát nutkání stoupat vzhůru ke Kotlovému štítu. To když při pohledu na GPS jak se neustále odkláním od Gerlachu a i hřebene na něj vedoucí. Zde také už nemohu říct, že jsem si jist dalším postupem. Končí legrace, skály už  májí mnohem větší sklon strmě padají dolu do Batizovské doliny. Jednotlivé žlaby jsou zde ohraničeny neprostupnou exponovanou hradbou skal. V nich je potřeba najít vhodné okno k  přechodu.
Ze štrbiny opět klesám až na výraznější lávku. Z ní vede plytký žlábek nebo spíš komínu vzhůru. Dál po lávce bych došel až k velmi hlubokému srazu nad velkým žlabem. Určitě se má tedy stoupat tím „komínem“ vzhůru. V polovině míjím okno, kterým by se dalo dosáhnout dna prudkého žlabu. Nahoře je reepka na slanění do něj. To se mi nezdá jako správná cesta. Vůdcové by si tam osadili spíš nějaké železo. Lezu tedy komínem ještě výš. Nacházím další okno, kterým lze prudký žlabek lehce překročit. Poté následuje různé lezení nahoru dolu a přelézaní množství žlábku ale náznaky chodníku/mužíku/ohmatané skále už nikde.
Co hůř koukám, že inverze dosahuje až po Batizovské pleso. To by nebyl hlavní problém, ale nad inverzí se honí mraky. Ty postupně přikryli Západní Tatry a zdá se, že pokračuji ke mně. To je to poslední co bych teď potřeboval. Už tak mám problémy s hledáním schůdných míst přes ty hradby, co mi stojí v cestě. Loučím se s vidinou dosažení vrcholu Gerlachu a přemýšlím, co budu dělat, pokud to zde přikryjí mraky. Nejspíš volat horskou službu? Naštěstí mé černé myšlenky rozptýlí nález Batizovského žlabu. Je sice od mne ještě kus, ale už vím kam směřovat. Po nějaké chvíli narážím i na stopy ve sněhu. Ty opět vedou defakto ve vodorovné linii a překonávají závěrečná žlaby, co mě dělí od toho Batizovského. Jako nejobtížnější se ukáže sestup do něj. Z hora se mi to na zmrzlém firnu nelibí a tak to zkouším podlézt, ale ani pokus o něco níž není moc přívětivý. Sklesám tedy ještě níž a ani zde to není vhodné na sestup. Podaří se mi, ale podejít těžší usek a vrátit se zpět nahoru kde jsem opustil stopy a tím překonat úsek, kterého jsem se bál.
V Batizovském žlabu se už nezdržuji a vybíhám na vrchol Gerlachu. Rychle pár fotek, video a úprk dolu. Naštěstí se mraky valí všude okolo a na Vysoké Tatry si netroufají. I když první mraky už pronikají přes Popradský Ladový štít do Batizovské doliny. Popisem ohledně sestupu Batizovskou dolinou už se zdržovat nebudu. Je popsaná v předchozích reportech z Gerlachu.
Dole už vím, že jsem v suchu a teď jsou mi mraky ukradený a nepřítelem se stává světlo. Snažím se dojít za světla co nejdále a vyhnout se hopsání po kamenech za svitu čelovky. Bez ní se mi daří dojít až na turistický rozcestník Pod Suchým vrchom. Od něj už za svitu čelovky klesám dolu. Cesta je nekonečna na asfaltce se nořím opět do smradlavé smogové mlhy. Přemýšlím zda nepokračovat po asfaltce až dolu do Tatranské Polianky. Ten nekonečně kus co vede po Velický most mě z tohoto nápadu dokonale vyléčí. K smůle slyším, že zanedlouho tudy jede auto dolu. Tak jsem se třeba mohl svést. Dole mě čeká zasněžené auto. Průmyslovým sněhem jak se říká tomu špinavému sajrajtu co zde všechno přikryl.

Turistická MAPA oblasti
Popis trasy z sprievodca  
Obrázek s body zobrazenými v mapě  
DATA - grafy z výstupu /nadmořská výška je +/- 100m hodně orientační!!!/  
GPX soubor /Ve Velické to nějak lítalo/

Žádné komentáře:

Okomentovat